O Církvi československé husitské PDF Tisk Email
Neděle, 08 Listopad 2009 19:13

Mezi Církví československou husitskou a historickým husitstvím není přímá institucionální návaznost. Přívlastek - husitská - je pojmem, charakterizujícím kořeny její teologie. Počátky Církve československé husitské je třeba vidět též v kontextu širšího úsilí křesťanů o dosažení reforem života církevního společenství v proměnlivých podmínkách moderní doby. Vzniku Církve československé husitské připravoval cestu český reformní katolicismus. Počátky těchto reformních snah můžeme hledat v činnosti osvícenských a obrozeneckých kněží. Vyvrcholením jejich reformního úsilí bylo memorandum, předané v  Římě jménem části českého duchovenstva v létě roku 1919 papeži Benediktu XV.

Pokusy o dosažení reformy v náboženské oblasti však byly v té době v rámci stávajících církevních struktur neúspěšné. Kolem kněze ThDr. Karla Farského, vůdčí osobnosti reformistů, se proto shromáždilo radikální křídlo kněží z Jednoty katolického duchovenstva - sdružení Ohnisko, které se následně změnilo v Klub reformních kněží.

Za bezprostřední podnět, vedoucí k zahájení činnosti nové církve, je možno považovat nebývalý ohlas věřících na půlnoční mši, konanou katolickými reformními kněžími o vánocích roku 1919, krátce po vzniku Československé republiky, v českém jazyce, tedy ne latinsky, jak bylo ještě v té době předepsáno. Klub reformních kněží, cítě se poté povolán inspirovat vytvoření samostatné nové církve, nezávislé na církvi římskokatolické, se sešel ke svému valnému sjezdu 8. ledna roku 1920 v Praze na Smíchově a učinil tento radikální krok. Vznik nové církve byl vyhlášen provoláním „Národu československému“ datovaným 10. ledna, které bylo veřejně čteno při bohoslužbách 11. ledna roku 1920 v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze.

 

V odlišném historickém rámci, v první třetině 20. století, oživila nová církev základní principy středověkého husitského bohosloví v takové podobě, jakou zprostředkovalo české národní obrození katolickým reformistům. Základní teologická linie tu vycházela právě z reformační bohoslužebné tradice, v níž prožívání společenství svátosti večeře Páně úzce souviselo s hlásáním evangelia v rodném jazyce. Dalšími prioritami nové církve bylo zejména uplatňování zásady svobody přesvědčení, spoluúčast laiků na řízení církve a zdobrovolnění kněžského celibátu. Dne 15. září roku 1920 získala nová církev státní schválení pod názvem Církev československá. Protože charakteristiku - husitská - přijala oficiálně až na počátku 70. let minulého století, užívá se pro počáteční období její existence tento její starší název bez přívlastku.

V prvních letech státní nezávislosti byli lidé zvlášť citliví na prožitek svobody. Svoboda byla chápána v prvé řadě jako možnost ovlivňovat uspořádání společnosti formou demokratického rozhodování. Uplatňování demokratických zásad v řízení Československé církve brzy nastolilo problém, jak dosáhnout rovnováhy mezi svobodou přesvědčení věřících, jako nositelů různých individuálních i skupinových zájmů, a mezi udržováním jednoty věrouky a kontinuity církevně právních norem, přijatých rozhodnutím většiny. Zmíněný problém se brzy projevil v podobě střetnutí mezi zastánci svobodně křesťanského směru na straně jedné a zastánci ortodoxie pravoslavného zaměření na straně druhé. Pravoslavné křídlo, s biskupem Matějem Pavlíkem – Gorazdem v čele, vedeno snahou zakotvit novou církev do tradiční křesťanské formy, začalo budovat ve spolupráci s Pravoslavnou církví srbskou na území republiky samostatnou pravoslavnou církevní organizaci. Svobodně křesťanské křídlo, vedené Karlem Farským, reprezentující většinu věřících, se s pravoslavným křídlem rozešlo a Československou církev organizačně a věroučně upevnilo na prvním zasedání I. sněmu v Praze roku 1924. Pro období historie Československé církve, předcházející tomuto rozchodu, se vžil název „pravoslavná krize“.

Křehkou rovnováhu mezi svobodou a řádem, bezprostřední náboženskou zkušeností a tradicí, nalezla Československá církev v novodobé reflexi teologie české reformace. Toto rozhodnutí bylo proklamováno v úvodu textu základního právního a správního dokumentu církve, její Ústavy. Vedením církve byli pověřeni čtyři volení biskupové, Karel Farský, Gustav A. Procházka, Ferdinand Stibor a Josef R. Stejskal. Do čela biskupského sboru byl zvolen Karel Farský jako biskup – patriarcha.

Po smrti Karla Farského v roce 1927 byl zvolen a v roce 1928 do úřadu patriarchy uveden biskup ThDr. Gustav A. Procházka. V roce 1931 se v Praze konalo druhé zasedání I. sněmu. Toto zasedání ovlivnilo život Církve československé na dlouhou dobu. Sněmovní výbory, průběžně pracující od roku 1924, připravily celou řadu věroučných dokumentů i církevně právních řádů, z nichž některé zůstaly v  platnosti následujících čtyřicet i více let. Za zmínku stojí zejména dopracování Ústavy církve, přijetí základního věroučného dokumentu „Učení náboženství křesťanského“ a formulace vlastního „Vyznání víry“.

K palčivým problémům církve stále patřila otázka výchovy kněžského dorostu. Po nezdařeném pokusu o zřízení vlastního učiliště - „Vysoké školy bohovědné“ bylo konečně v roce 1935 nalezeno uspokojivé řešení. Církev československá získala určitý počet profesorských míst na Husově evangelické bohoslovecké fakultě a mohla zde být zřízena její samostatná učitelská sekce. Nástup nové kněžské generace, vychované již zcela v prostředí Československé církve, byl však zároveň novým zdrojem napětí.

Před koncem první republiky měla Církev československá 260 státem schválených náboženských obcí (farností), které byly sdruženy do čtyř diecézí: západočeské (pražské), východočeské (hradecké), olomoucké (pro celou Moravu kromě Ostravska) a ostravské. Ostravsko si prosadilo samostatnou diecézi díky mimořádné koncentraci náboženských obcí, reprezentujících nezanedbatelnou skupinu věřících. Duchovní správa na území Slovenska a Podkarpatské Rusi, kam Církev československá úspěšně pronikala, byla řízena z Olomouce. Již podle sčítání lidu v roce 1930 se k Československé církvi hlásilo skoro 800 000 věřících.

Mnichovské dny a zánik Československé republiky pod tlakem nacistické třetí říše znamenaly pro Československou církev velký otřes. V důsledku mnichovského diktátu se v roce 1938 mimo okleštěné území republiky ocitlo 31 náboženských obcí, které musely ukončit svou činnost. V roce 1939 po vzniku slovenského státu a po vytvoření takzvaného Protektorátu Čechy a Morava byla potlačena i duchovní správa na Slovensku a Podkarpatské Rusi, a tak náhle zanikla téměř jedna šestina z celkového počtu náboženských obcí Církve československé. Působení Církve československé na Slovensku se již neobnovilo ani po válce a bylo znemožňováno po dobu následujících více než padesáti let.

V době nesvobody za nacistické okupace se řada věřících Československé církve zapojila do odbojové činnosti. V rámci charitativní pomoci se zároveň obstarávaly podpory pro oběti nacistického útlaku. K dlouhodobým trestům v koncentračních táborech a věznicích bylo odsouzeno přes 30 duchovních, 7 duchovních bylo umučeno. Celkově se účastnilo odboje odhadem asi 10 000 věřících Československé církve, z nichž jedna čtvrtina zahynula ve vězeních a koncentračních táborech.

Pod tlakem okupačních a protektorátních úřadů byla Československá církev donucena ke změně názvu. Po dobu okupace přijala jméno Církev českomoravská. V roce 1942 zemřel patriarcha Gustav A. Procházka a nacisté nepovolili provést volbu patriarchy nového. Funkcí správce církve byl pověřen nejstarší z biskupů, Ferdinand Stibor.

Na konci druhé světové války, v době agónie nacismu, nebylo těžké podlehnout iluzi, že se budou opakovat radostné chvíle dosažení státní samostatnosti z roku 1918. Okupace však zatížila českou společnost příliš mnoha křivdami a nevyřízenými účty. Poválečné řešení některých těchto problémů mimořádnými prostředky otupovalo demokratické cítění občanů.

II. sněm Církve československé řešil v prvé řadě problematiku volby nového patriarchy a některých biskupů. Na jeho prvním zasedání v lednu roku 1946 došlo k úpravě církevní ústavy. Na druhém zasedání sněmu v červnu téhož roku byla provedena volba třetího patriarchy církve, kterým se stal Prof. ThDr. PhDr. František Kovář. V usneseních II. sněmu se zvláštním způsobem prolíná důraz na svobodu víry se zřetelem radikálně sociálním.

Hlavní reflexí stavu společnosti byl sněmovní dokument „Církev československá o dnešní výstavbě národní společnosti“, přijatý třetím zasedáním II. sněmu v květnu roku 1947. Na jedné straně se zde církev nebránila připravovaným společenským změnám pro jejich předpokládaný sociálně etický dopad, na straně druhé vyslovila důrazné varování, že: „na aktivizaci dokonalejšího řádu v národní pospolitosti by nestačili lidé od Boha odvrácení.“ V těchto protikladech se již skrytě projevovalo střetávání vlivu dvou skupin církevních pracovníků - jedné, spjaté s demokratickými hodnotami, a druhé, vstřícné k  silám, připravujícím pod radikálními sociálními hesly únorový převrat v roce 1948.

Základní právní normou, upravující vztah státu a církve v podmínkách totalitní vlády komunistů, byl zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Tímto zákonem byl zaveden státní souhlas k výkonu duchovenské služby, který znamenal vážné narušení demokratického rozhodování v  církvi, neboť stát plně kontroloval výběr kandidátů do volených vedoucích funkcí. Zároveň byl popřen princip společného řízení církve kněžími i laiky, protože stát považoval fakticky za partnery pro jednání pouze jím schválené kněze, kteří také nesli za svěřený úsek práce v církvi plnou odpovědnost především po stránce církevně politické a hmotné. Tento systém pronikal až na úroveň náboženských obcí, kde omezoval aktivitu farářů složitými schvalovacími procedurami a rady starších jako orgány laické samosprávy proměňoval ve formální instituce.

Rok 1950 byl jubilejním rokem Církve československé. Uplynulo třicet let od jejího vzniku. V tomto roce dosáhla církev zřízení samostatné Husovy československé bohoslovecké fakulty v Praze pro výchovu jejích bohoslovců i pro vzdělávání kněžského dorostu dalších nekatolických církví. Původní pražská Husova evangelická fakulta se zároveň transformovala do Komenského evangelické bohoslovecké fakulty. Za to, že totalitní stát dosud přímo nepotlačoval její aktivitu, však církev zaplatila vysokou cenu. Mezi ostatními pozdějšími oficiálními prohlášeními Církve československé 50. a 60. let byl sněmovní dokument jejího III. sněmu „Církev a světový mír“ snad největším ústupkem ideologii totalitní moci té doby. Obsahoval tezi o „sváru mezi dvěma světy, starým a novým“ a zahrnoval řadu dobových agitačních hesel. Zjevná podpora politiky stalinistického vedení státu ze strany některých vedoucích představitelů církve prohloubila rozpor mezi nimi a řadou kněží i ostatních věřících církve, kteří zakoušeli organizované násilí mocenského aparátu totalitního státu.

V tomto dalším období utužení nesvobody se vyjádření identity církve stávalo zásadní otázkou její existence více, než kdy dříve. Církev československá se zapsala za první republiky do vědomí lidí jako církev „pokroková“. „Pokrokovost“ však byla asi nejvíce zneužívaným a vyprazdňovaným pojmem našich moderních dějin, jehož obsah se po válce účelově změnil. Za podmínek stalinistického režimu bylo nemožné zůstat svobodně křesťanskou pokrokovou církví. Svobodné rozhodování bylo potlačeno. Pro ateistickou ideologii byl již sám pojem „církev“, tedy každá církev bez rozdílu vyznání, synonymem něčeho zpátečnického. V „pokrokové“ společnosti, která se budovala, nebylo již třeba církví! Z toho vyplývalo, že likvidací církví se přispěje k vybudování takové společnosti! Ve smyslu vládnoucí ideologie by se tedy církev byla mohla stát pokrokovou snad jen tehdy, když by byla popírala a likvidovala sama sebe. Rozvíjet svou identitu na základě takové „pokrokovosti“ bylo přirozeně nemožné. Alternativou by byl býval návrat k dogmatické ortodoxii, to by však znamenalo obdobné sebepopření, protože jedním z hlavních důvodů vzniku Československé církve bylo hledání svobodně křesťanské alternativy k dogmatickému pravověří.

Aby Církev československá obstála v těchto těžkých podmínkách, vyvinula na poli své teologické práce pozoruhodné intelektuální úsilí. Východisko bylo nalezeno v prohlubování duchovního rozměru života církve, které navázalo na zkušenosti, získané v době nacistické okupace. Toto směřování bylo zároveň spjato s rozvíjením biblické teologie, která hledala svou inspiraci v biblismu české reformace. Centrem teologické práce se stala nová Husova československá bohoslovecká fakulta v Praze. Její pedagogický sbor navázal na práci první generace akademických teologů, kteří rozvíjeli na staré fakultě svěřené teologické disciplíny a dosáhli zde akademických hodností katedrových profesorů. Husova fakulta nyní rozvíjela řadu teologických oborů: zejména starozákonní a novozákonní biblistiku, systematickou teologii, praktickou teologii, sociální teologii (etiku) a církevní dějiny, zaměřené zejména ke studiu české reformace a českého národního obrození.

V padesátých letech vstoupily do duchovenské služby Církve československé první ženy - farářky, které od té doby významně přispívaly k církevní práci. První farářky většinou získaly teologické vzdělání jako učitelky náboženství a laické kazatelky. Kněžským svěcením žen v tak velkém měřítku projevila Československá církev znovu svou názorovou otevřenost a získala v této oblasti snad světový primát. Podíl žen na duchovenské práci v církvi se v následujících letech stále zvyšoval.

Sněmovní zasedání v době od druhé poloviny let padesátých do počátku sedmdesátých let byla v prvé řadě věnována různým aspektům uvedeného směřování teologie církve. Zároveň bylo třeba reagovat na proměny církevní politiky státu. IV. sněm v roce 1956 zvolil znovu Františka Kováře patriarchou, přijal novelu Ústavy, schválil několik řádů hospodářského a správního charakteru a připravoval podmínky pro přijetí nového základního věroučného dokumentu.

V. sněm v roce 1961 probíhal v podobném duchu. Do čela církve byl zvolen dosavadní pražský biskup dr. Miroslav Novák jako její čtvrtý patriarcha. Další novela církevní Ústavy, schválená sněmem, byla provedena tak, aby mohly být uskutečňovány operativnější korekce církevních řádů. Náplň Ústavy byla rozdělena do dvou částí: do Zřízení, pozměňovatelného pouze sněmem, obsahujícího základní normy života církve, a do Organizačního řádu, který se stal prováděcím nařízením těchto norem. Organizační řád mohl být pozměňován na návrh výkonné řídící složky církve - Ústřední rady prostřednictvím Církevního zastupitelstva, které plnilo funkci nejvyššího zastupitelského orgánu církve v mezisněmovním období. Sněm vzápětí doporučil snížit počet diecézí vzhledem ke správní reformě státu z roku 1960. K tomu skutečně došlo v roce 1962, kdy byla zrušena olomoucká diecéze v původní podobě a spojena s diecézí ostravskou. Záhy však bylo sídlo nově vzniklé diecéze přeneseno z Ostravy zpět do Olomouce.

Ve druhé polovině šedesátých let docházelo k postupnému uvolňování tlaku státu na život církví, blížil se rok 1968. Československá církev mohla znovu rozvinout svou aktivitu a její vitalita se obnovovala z předválečných kořenů. V roce 1969 bylo sice možno odhadovat pokles počtu věřících z předpokládaného jednoho miliónu v první polovině 50. let na 700 000, zřetelně se však projevovala větší intenzita církevní práce. Úsilí předchozích let začalo přinášet své ovoce. Vzrostl počet náboženských obcí i jejich bohoslužebných středisek. V roce 1970 měla církev 356 státně schválených náboženských obcí se zhruba 450 sborovými stavbami, farami a trvalými bohoslužebnými místnostmi a asi 1000 bohoslužebných středisek příležitostných. Rok 1970 však byl již rokem nástupu „normalizace“, období nového vzepětí totalitního systému po okupaci republiky sovětskou armádou v srpnu roku 1968 a po likvidaci celospolečenského „obrodného procesu“.

Utužení totality vyvolalo takovou společenskou atmosféru, která v životě Církve československé opět nepřála jejímu svobodně křesťanskému zaměření. Za půlstoletí její existence, které si církev v roce 1970 neokázale připomínala, to bylo již třetí období utužení nesvobody. V této době se církev chystala na svůj VI. sněm, jehož první zasedání se konalo v roce 1971. Hlavní sněmovní dokumenty se týkaly věroučné problematiky, úzce spojené s identitou církve. Jednalo se o doplnění názvu církve charakteristikou - husitská - a o přijetí zásadního věroučného dokumentu „Základy víry“. Církev československá zde zdůraznila trojiční charakter své teologie a svoji christologii důsledně vyložila s pomocí pojmů, vycházejících z tradice české reformace. Novodobý husitský teologický směr, reprezentovaný další generací profesorů Husovy čs. bohoslovecké fakulty, chápal později „Základy víry“ pro jejich nespornou vyváženost, promyšlenost a zakotvení v Bibli jako důležitou fázi vývoje své teologické školy.

Dusivé období „normalizace“ mělo na činnost církve neblahý vliv. Nejvíce utrpěla práce s dětmi a mládeží, jejíž veřejné formy mimo stěny kostelů byly záhy zakázány. Represe byla prováděna i skrytými formami, šikanováním dětí počínaje a pronásledováním rodičů konče. Příliš aktivní duchovní přicházeli o státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Stát sice převzal odpovědnost za hospodářské zabezpečení církví, ale systém, s cynismem sobě vlastním, ponechával kněžím platy trvale ve výši, stanovené tarify z roku 1949. Stát byl sice ochoten platit některé nutné provozní náklady církví, avšak rubem této ochoty byly zdlouhavé schvalovací procedury a naprostá ekonomická závislost. Z prostředků, vynakládaných na církevní záležitosti, byl v prvé řadě štědře placen aparát kontrolujících státních úředníků. Mezi veřejnými aktivitami kněží byla preferována hlavně takzvaná „mírová práce“, která neměla daleko k politickému školení.

Církev československá si přesto snažila uchovat určitý prostor pro svobodné myšlení. VI. sněm byl ukončen při druhém zasedání v roce 1981. Vhodné téma, které vyvažovalo teoretické postuláty předchozího sněmovního jednání, bylo nalezeno v okruhu praktické teologie, konkrétně v otázkách sociální etiky. Církev československá se tu na svou dobu odvážně vyjadřovala k odpovědnosti křesťanů za mezilidské vztahy, rodinný život i zdravý životní styl.

Období následujícího čtvrtstoletí existence Církve československé husitské od 80. let minulého století do dneška zahrnuje děje, na jejichž zhodnocení je příliš brzy. Jsou to události, které plynule přecházejí v současnost a jejichž vyvrcholení zůstává otevřené. V závěru této kapitoly se proto omezím pouze na výčet některých významných momentů ze života církevního společenství v tomto období.

Převratný počátek 90. let minulého století, následující po „sametové revoluci“, otevřel církvi netušené možnosti. Čtvrtý patriarcha církve ThDr. Miroslav Novák, který stál v čele církve skoro třicet předchozích let, opustil svoji funkci pro vysoký věk a také proto, že jeho osoba byla svoji vazbou na padlý totalitní režim příliš zkompromitována. Zprávou církve byli poté na krátkou dobu do provedení volby patriarchy nového pověřeni postupně Mgr. Jaromír Tuček, královehradecký biskup, a ThDr. Vlastimil Zítek, biskup olomoucký. Husova československá bohoslovecká fakulta byla v roce 1990 inkorporována do svazku fakult Karlovy univerzity v Praze jako Husitská teologická fakulta.

VII. sněm, který reagoval na obnovení demokratického systému vlády ve státě, proběhl ve třech zasedáních. Ve svém prvním a druhém zasedání, následujících těsně po sobě v březnu roku 1991, zvolil sněm nejprve pátým patriarchou brněnského biskupa Mgr. Vratislava Štěpánka, novelizoval církevní Zřízení odstraněním článků o schvalovacím právu státu, a pak přijal poselství k aktuální státoprávní situaci tehdejší České a Slovenské federativní republiky.

Třetí zasedání sněmu v srpnu roku 1994 obnovilo původní funkci předválečného úvodu Ústavy jako součásti základního ústavního dokumentu, zdůrazňujícího reflexi české reformační tradice, a definovalo Církev československou husitskou jako „církev reformační husitského směru“. Sněm i v nové státoprávní situaci České republiky po osamostatnění Slovenska velkou většinou potvrdil tradiční název „Církev československá husitská“ a obnovil usnesení druhého zasedání I. sněmu z roku 1931 o zřízení slovenské diecéze se sídlem v Bratislavě. Aktivita církve se tak vlastně rozšířila i do blízkého zahraničí. Volební sněmovní shromáždění zvolilo pražského faráře Mgr. Josefa Špaka šestým patriarchou. V patriarchovi Špakovi, který v době totality nesměl vykonávat duchovenskou činnost, získala církev do svého čela osobnost, vystupující s velkou osobní skromností a nezpochybnitelným morálním kreditem.

V době Špakova patriarchátu se Církev československá husitská zejména prostřednictvím svých vysokoškolských pedagogických kapacit výrazně zasadila o hlubší poznání dějinného a teologického rozměru osobnosti Mistra Jana Husa. Účast jejích církevních pracovníků na mezinárodním symposiu v Bayreuthu „Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi“ v roce 1993 a její výrazný podíl na přípravě a realizaci symposia s obdobnou tématikou na římské lateránské univerzitě v roce 1999 zanechaly v husitologickém bádání trvalou stopu a přispěly k tomu, že papež Jan Pavel II. prohlásil Jana Husa za reformátora církve.

Od roku 2001 opakovaně zasedá VIII. sněm církve. Do roku 2002 se sešel celkem ke třem zasedáním. Při nich byl v září roku 2001 zvolen sedmým patriarchou církve ThDr. Jan Schwarz, moravský farář a poté krátce přednosta naukového odboru Úřadu Ústřední rady církve. Ve sněmovních jednáních zaujal sněm stanovisko k otázce historických vin a etických pochybení církevního společenství v proměnách času. Provedl též revizi řádů církve se záměrem, aby církev nejen dokázala pružněji pracovat v podmínkách demokratické společnosti, ale aby splnila zároveň i kriteria nového církevního zákona 3/2002 Sb., a požadavky souvisejících právních předpisů pro svoji akreditaci.

Církev československá husitská při volbách ve svých diecézích úspěšně obměnila část biskupského sboru z řad kněží nové mladší generace a rozvinula řadu aktivit, prací s dětmi počínaje a diakonií konče. Praxe však ukázala, že ani existence církve ve svobodných podmínkách není prosta úskalí. Pro hluboké neshody zejména mezi ním a volenými církevními zastupitelskými sbory rezignoval při čtvrtém zasedání VIII. sněmu v červnu roku 2005 patriarcha Jan Schwarz na svou funkci ještě před ukončením svého funkčního období. Diskuse, kterou tyto spory vyvolaly, byla umocněna značnou publicitou, kterou se jí dostalo v televizi a v tisku. Církev byla od doby Schwarzovy rezignace provizorně řízena hradeckým biskupem Mgr. Štěpánem Kláskem, zastávajícím funkci správce církve, až do volby patriarchy nového. Tento stav však nijak neomezil řádnou činnost ústředních, diecézních, vikariátních a farních církevních grémií.

Na pátém zasedání VIII. sněmu v září roku 2006 byl pak do čela církve velkou většinou hlasů zúčastněných sněmovníků zvolen ThDr. Tomáš Butta, Th.D., pražský farář a úřadující generální tajemník sněmu, jako její osmý patriarcha. Jeho dlouholetá farářská praxe, působení na Husitské teologické fakultě, i jeho zkušenost se řízením sněmu tvoří pro výkon této čelné církevní funkce nejlepší předpoklady.