Jak slavili naši předkové Vánoce na Hané PDF Tisk Email
Pátek, 25 Listopad 2011 20:40

 

zimaMilí čtenáři,

Dáte mi jistě za pravdu, že Vánoce patří k nejkrásnějším svátkům v roce. Vstupují do našeho života jako svátky rodiny, dárků, svátky štědrosti, bohatého stolu, ale také svátky míru a pokoje. Křesťané začali slavit vánoce až ve 4. století rozhodnutím papeže Julia I. Od té doby si o Vánocích připomínají narození Ježíše Krista – Syna Božího. Slavení Vánoc ovšem má svůj původ již v předkřesťanských dobách, v pohanských kultech, které do této doby kladly svátek zimního slunovratu.

Přípravou na vánoce je tzv. adventní doba, advent, (slovo odvozené od latinského slova „ adventus“ – což znamená příchod). V církvi katolické se slaví od 4. století a skládá se ze čtyř neděl. Počátek adventu, který trvá 22 až 28 dní, může připadnout na kteroukoliv neděli mezi 27. listopadem a 3. prosincem. První adventní neděle, kterou začíná církevní rok, se někde nazývá nedělí železnou, druhá je bronzovou, třetí stříbrnou a poslední adventní neděle je nedělí zlatou. Advent připravuje věřící na trojí příchod Páně. Poprvé přišel Kristus jako dítě v Betlémě, na druhý příchod se mají věřící připravit v adventu, a to formou svatého přijímání a konečně třetí příchod Kristův bude tehdy, až Spasitel přijde jako soudce živých a mrtvých. Advent svou vážností, bohoslužebnou fialovou barvou a zvláště nedělním evangeliem vybízí k pokání. K adventu neoddělitelně patří též adventní věnec jako symbol vítězství a důstojnosti, který vyjadřuje hold tomu, kdo je očekáván. Kruh věnce je výrazem jednoty společenství lidí a Boha. Čtyři svíčky, to jsou čtyři adventní neděle a jejich plamen, to je přicházející Kristus. Adventní věnce se strojí již téměř dvě stě let.

Na Hané lidé vždy dbali na křesťanské tradice. Dodržovali nejen tradiční křesťanské vánoční zvyky, ale přidávali k nim i některé místní obyčeje. V adventní době lidé hojně navštěvovali ranní mariánské mše.

 

Do adventní doby patří i svátky několika světců, se kterými byly a mnohdy dodnes jsou spojeny lidové zvyky. První z nich, apoštol svatý Ondřej, byl bratrem svatého Petra. K poslednímu listopadovému dni, kdy se slaví památka svatého Ondřeje, se váže několik pranostik. Z Moravské Huzové pochází pranostika „Sníh na svatého Ondřeje velmi žitu prospěje“, v Tršicích vznikla pranostika „Co se na svatého Ondřeje zdá, to se splní“. V  Žerotíně se říkalo, že „Svaté Ondřej dělá led a svaté Jiří ho láme“ – (z Bělkovic). Na svatého Ondřeje byl svátek tkalců. Svátek svaté Barbory se slaví 4. prosince. Barbora pocházela z kupecké rodiny. Proti vůli rodičů se stala křesťankou a zavázala se slibem věčného panenství. Legenda praví, že ji otec vydal soudci. Ten ji nechal mučit a poté ji – sedmnáctiletou – odsoudil v prvé polovině 3. století k smrti. Popravu stětím mečem vykonal sám její otec, ale hned nato byl usmrcen bleskem. Svatá Barbora se stala patronkou umírajících, dělostřelců a horníků. Na Hané se nejvíce ujal zvyk vkládání „barborek“ do vody. Višňová či třešňová větvička měla do vánočních svátků rozkvést. Někde se před svatou Barborou strašily děti: „Jen počkej, až přijdou Barborky, ty ti nasekají“, jinde se naopak děti na svátek svaté Barbory těšily.

Svátek svatého Mikuláše připadá v kalendáři na 6. prosinec. Mikulášské obchůzky se konají v předvečer svátku. V Bělkovicích práskali chlapci týden před svatým Mikulášem bičem, aby prý svatý „nekde neovizl“, tedy aby světcův vůz s bohatým nákladem nezůstal někde mimo obec. Svatý Mikuláš přijal kněžské svěcení, pomáhal chudým a potřebným a brzy rozdal všechen svůj majetek. Navštívil Svatou zemi a po návratu byl jmenován biskupem v Myře. Byl vězněn a stal se i vyhnancem. Nakonec se směl vrátit do Myry, kde zemřel. Svatý Mikuláš je ochráncem dětí, námořníků a cestujících. Bývá zobrazován se třemi zlatými koulemi, měšci na knize, v kádi, s kotvou, či v biskupském oděvu. Ve starých klášterních školách navštěvoval žáky „svatý Mikuláš“ a zkoušel je z jejich znalostí. Z tohoto zvyku vznikly i naše mikulášské obchůzky, kde je Mikuláš s berlou a mitrou vůdčí postavou. V některých obcích doprovázela Mikuláše žena, kterou nazývali Matička či Mikuláška. Jinde chodila Mikuláška sama. Protože nosila v ruce kosu ke stínání hlav, tak se jí také říkalo Smrť.

Svátek svaté Lucie připadá v kalendáři na 13. prosinec. Mezi nejvýznamnější římské císaře patřil Dioklecián. Vládl v letech 284 až 305. V závěru svého panování začal pronásledovat křesťany, které pokládal za narušitele vojenské kázně, mravů a starořímských řádů. Mezi jeho oběťmi byla i svatá Lucie. Je patronkou přadlen, švadlen a krejčích. Svatá Lucie chránila i proti čarodějnictví. V den svátku svaté Lucie platil nepsaný, ale dodržovaný zákaz předení a draní peří. „Lucké chodivale po chalopách, aby chránile ledi, dobetek e staveni před čarodénicama“ – (z Hané). V Žerotíně Lucky husími křídly pečlivě vymetaly světnici, síň i chlévy, aby vyhnaly zlé duchy. Nikdy „při práci“ nemluvily, pouze syčely. Lucky obdarovávaly hodné děti „štěpánama nebo ořechama“, neposlušné děti zase strašily. Říkalo se: „Loca tě napocá!“. K tajemným bytostem adventního času patřil Šperechta, kterému se někde říkalo Perechta, jinde Peruchta či Perchta. Šperechta měl obličej i ruce začerněné sazemi nebo uhlím. Vlasy měl ukryté pod šátkem nebo naopak rozpuštěné. Na hlavě nosil klobouk s pérem. Oblečen byl do mužské košile a ženské sukně. Šperechta se ohlašoval klepáním na okno nebo bušením na dveře. Přicházel brzy ráno a strašil děti, že kdo nebude nasycen a připraven na štědrovečerní půst, tomu navrtá břicho a naplní hrachovinou. Vánoční dobou nazýváme období od Štědrého dne (24. prosince) do svátku Tří králů (6. Ledna). Z církevního hlediska jsou v tomto období hlavními dny – narození Páně (25. prosinec) a den Zjevení Páně (6. leden). Úvodem k vánoční době je svatý večer, který se nazývá Štědrý. Církev spojuje Štědrý večer s radostnou náladou, která je obsažena ve slovech Introitu (Vstupu): „Dnes zvíte, že přijde Pán a spasí vás, a zítra uvidíte slávu jeho“. Svátek narození Páně, který je v kalendáři označen jako Hod Boží vánoční, je svátkem nejčistší radosti nad tím, že z nebe sestoupil Boží syn a vtělil se, aby nás vykoupil.

Vlastní vánoční svátky začínaly Štědrým dnem. Děti se na tento den velmi těšily, i když se jim nelíbilo, že mají držet půst až do štědrovečerní večeře. Říkávalo se, že pokud budou držet půst, uvidí zlaté prasátko. „Vesely vánočni hode! Zpívejte, ledi, kolede , o tym co se vskotko stalo, že se leďom narodilo diťátko“ – (ze Štěpánova). K dalšímu zvyku prý patřilo i to, že dospívající dívky třásly bezem a z které strany se ozval pes, odtud měl přijít ženich. Také se házel střevíc za hlavu. Kolik pokusů bylo třeba i tomu, aby střevíc padl špicí ven z domu, tolik let musela dívka čekat, než se vdá. Také se rozřezávala jablka. Komu se ukázala na řezu pravidelná hvězda z jadérek, ten měl být zdravý po celý rok. Komu se ukázal křížek, tomu hrozila nemoc či dokonce smrt. „Narodil se Ježíšek, kópíme mo kožišek. Hodně dlóhé, chlopaté, abe mo bel po pate“ – (z Hané). Na Štědrý večer chodívali i koledníci. Zazpívali koledu, popřáli „svátky“ a za odměnu dostali vdolečky. O Vánocích chodívali koledníci ještě po válce. V padesátých letech zvyk vánočního koledování zanikl. V Bohuňovicích hospodáři vykuřovali na Štědrý den obydlí a chlévy kadidlem. Hospodyně sypaly slepicím semenec, aby nesly vajíčka po celý rok. Kravám se dávaly zbytky jídel proto, aby byl na gruntě po celý rok dostatek mléka.

Na Štědrý večer lidé vzali dvě skořápky vlašského ořechu, dali jim jména a nechali je plout v míse s vodou. Když k sobě skořápky připluly, znamenalo to, že se jmenované osoby spojí. Zdraví nebo nemoc věštily na střední Moravě z rozkrojených jablek. Zdravý jádřinec znamenal zdraví po celý rok. Podle cibule se věštilo, jaký bude příští rok. V tomto „cibulovém kalendáři“ se cibule rozdělila do dvanácti misek označených názvy měsíců. Cibule se zasypala solí a ponechala několik dnů. Podle toho, kolik bylo v mističkách vody, se určovala vlhkost jednotlivých měsíců příštího roku. Cibulový kalendář znají nejen v Šumvaldě, ale i např. v Krnově u Štěpánova či Loučanech. Vánoční stromek nepatří mezi české zvyky, ale byl k nám v polovině 19. století přinesen z Německa.

Jesličky, které znázorňují narození Páně údajně poprve postavil svatý František z Assisi na počátku 13. století. Pravděpodobně první jesličky u nás byly postaveny kolem roku 1560 v dominikánském kostele svatého Klimenta v Praze. Z hlavního města se zvyk stavět jesličky rychle rozšířil po celé naší vlasti. V Olomouci se jesličky objevily již v roce 1564. Na „velký“ betlém se lidé chodili dívat do kostela. V domácnostech si lidé pořizovali většinou papírový betlém. „Vinšojem vám šťastny vánočni svátke a veselé nové rok! Abeste všeckyho dobryho dočkale na přezrok! Ať máte pohanke po hambálke, pšeničke od hraničke po hraničko, rže od štita do štita a zemňáku plny hromade! A abe vám nikdá nechebělo chlebička! A po smrti – fók do nebička!“ – (z Hané).

Druhý vánoční svátek je svátkem svatého Štěpána. Svátek se slaví 26. prosince. Byl jedním ze sedmi prvních jáhnů křesťanské církve v Jeruzalémě. Židovští „zákoníci“ proti němu poštvali lid, který ho v roce 33 ukamenoval. Proto bývá svatý Štěpán vyobrazen s kameny. Svatý Štěpán byl prvním křesťanským mučedníkem. „Koleda, koleda Ščepáne, co to neseš ve džbáně? Neso, neso, koledo, spadl sem s ňó na ledo. Psi se ke mně sběhle, koledo mně snědle. Ten rechtářu névic, roztrhal mně střevic. Ten Svatošu také, roztrhal mně gatě. Panimámo, déte inó, namažte jo zlató hlenó!“ – (z Hané). Svatý Štěpán byl patronem koní. Naši předkové nechávali na jeho svátek světit oves. Svěcený oves se přidával k obilí na setí. Po cestě z kostela házeli chlapci obilí na dívky, aby se brzo vdaly. Následující den po svátku svatého Štěpána, tj. 27. prosince se připomíná svátek svatého Jana. Svatý Jan se nazýval miláčkem Páně. Pocházel z rodiny zámožného rybáře. Sám byl také rybářem. S Ježíšem se sešel v přítomnosti svatého Jana Křtitele. Stal se apoštolem a evangelistou. Vynikal vroucností a mírností. Pro svou něžnost a panickou mysl byl Ježíšovi nejmilejším. Tak získal označení „miláček Páně“. Říká se, že přežil mučednickou smrt ve vroucím oleji a jako jediný z apoštolů zemřel přirozenou smrtí, prý ve věku sto let. Na svatého Jana se světilo víno, které se pak přidávalo do sudů i ochraně před čarodějnicemi a před uštknutím hadem. Památku „mláďátek“ světí katolická církev 28. prosince. Mláďátka byla dítka, která dal povraždit král Herodes v domnění, že mezi nimi bude i Ježíš Kristus. V některých obcích na severní Moravě byly v uvedený den obdarovávány děti od svých kmotrů. Zpravidla dostávaly šaty nebo nějaké části oděvů. „Herodes král na papuč hrál, Herodeska plakala, Herodes se smál.“ – (z Hané).

V poslední den roku se připomínala památka svatého Silvestra. V období, kdy byl papežem, vydal císař Konstantin edikt milánský, který zajišťoval křesťanům náboženskou svobodu. Tehdy byl Silvestr prvním papežem „vítězné církve svaté“. Zemřel 31. prosince r. 335 v Římě. Proto je mu zasvěcen poslední den roku. V některých obcích zapíchly hospodyně do bochánků pro každého člena rodiny peroutku (pírko). Komu peroutka uhořela, ten se neměl dožít konce roku. Nový rok (tedy 1. leden) byl dnem označeným jako svátek Obřezání Páně na památku toho, že Spasitel podle židovského zákona byl osmý den po narození obřezán. V současnosti je v církevním kalendáři 1. leden označen jako svátek Panny Marie matky Boží. Naši předkové vítali Nový rok zvoněním zvonů a zpěvem ponocného či hlásného ve věži. Postupně byl Nový rok vítán bujným a nevázaným veselím. Mnohdy na Nový rok chodívali koledníci. Lidé si vinšovali „šťastný nový rok“ a říkali „s vydrhnutým tělem a čistou duší, tak skoč do nového roku“. Také se říkalo „přeji vám šťastný nový rok, lepší než byl ten starý“.

Druhého ledna slavila církev svátek nejsvětějšího jména Ježíš. Věřící měli v uvedený den rozjímat o významu jména Ježíš. Měli litovat toho, jestliže se dopustili zneuctění jména Ježíšova. Také měli Pánu Ježíši děkovat za naše vykoupení.

Svátek Tří králů je prastarý křesťanský svátek. Podle evangelia svatého Matouše přišli mudrci od východu (neboli mágové) do Betléma. Směr jim ukázala hvězda (kometa). Přišli se poklonit narozenému Ježíši a obdarovali ho zlatem, kadidlem a myrhou (pryskyřičnou klovatinou určenou k balzamování). V evangeliu není počet mágů uveden. Pozdější tradice se ustálila na tom, že byli tři a že to byli králové. Jmenovali se Kašpar, Melichar a Baltazar. Podle jiného výkladu se jmenovali Mensor, Theokeno a Sair a byli to učenci v astronomii a astrologii. V den svátku Tří králů se světí v kostelích voda, kadidlo a křída. Od pradávna se chodívalo v uvedený den na koledu. Koledníci převlečení za „tři krále“ chodili po domech. Domy vykuřovali svěceným kadidlem, kropili svěcenou vodou a na dveře domů psali svěcenou křídou písmena K + M + B + letopočet. To aby Bůh obyvatele domu i dům na přímluvu Tří králů chránil od všeho zlého. Tato začáteční písmena jmen tří králů zároveň mohla tedy znamenat i latinské rčení „Christus Mansionem Benedicat,“ (Ať Kristus žehná tomu domu). Chlapci pak chodívali s hvězdou. V mnoha vesnicích na střední Moravě si lidé odnášeli z kostela svěcenou vodu, kterou kropili stromy, stáje i polnosti. Chtěli si tak zajistit prosperitu i ochranu před zlem.

Milí čtenáři, na uvedených příkladech vidíme, jak naši předkové bohatě prožívali vánoční svátky. Kéž i pro nás se stane historie našich předků zdrojem poučení, radosti a inspirace do našich životů.

Krásné a požehnané vánoční svátky vám všem přeje

Naďa Kaňáková